November 25th, 2017 AAAA
EN
Sat 25 November 2017
Warszawa (PL)
 
9/5°C
Thu Fri Sat Sun Mon
9 9 9 6 3
Sat 25 November 2017
Praha (CZ)
 
11/6°C
Thu Fri Sat Sun Mon
11 13 8 5 4
Sat 25 November 2017
Bratislava (SK)
 
5/5°C
Thu Fri Sat Sun Mon
11 10 9 6 4
Sat 25 November 2017
Budapest (HU)
 
6/5°C
Thu Fri Sat Sun Mon
9 10 10 6 6
PolandCzechiaSlovakiaHungary

Svoboda jako vedlejší produkt



Sylva Poláková
 
Po rozpadu východního bloku se mnozí důvěřivě přestali zabývat tím, co je skutečná svoboda. Spokojujeme se s definicí svobody slova a volného pohybu, a přitom si neuvědomuje, že jakýkoli společenský systém, aby mohl fungovat, usiluje o kontrolu a disciplinarizaci. Čím méně viditelné disciplinační strategie jsou, tím hůře odhalujeme, že je naše svoboda plochá, mnohdy jen domnělá. Přesto jsou však místa, kam "řád" nedohlédne nebo se mu už nevyplatí investovat do "nápravy či trestu" (jak můžeme například vidět v technokratické utopii George Lucase THX 1138, v níž je stíhání uprchlíka ukončeno jakmile je překročen stanovený rozpočet). Hledání takových míst a situací, kde můžeme zažívat skutečný pocit volnosti, překračovat stereotypy a emancipovat se, vyžaduje vysokou míru empatie a zároveň schopnosti nadhledu. A i když uspějeme, není to nikdy na dlouho. Další nutností je proto neustálá transformace, která zajišťuje únikové cesty před "reflektorem dozorce".
 
Flânerie
Městské prostředí, které působí chaoticky a přitom je zde nejvyšší koncentrace dozorčích technologií a strategií, skýtá mnoho variant skutečné i domnělé svobodné existence.
 
Bloumání ulicemi, kdy se necháváme unášet nekonečným proudem městských impulzů a lákadel a přitom si uchováváme schopnost kritického myšlení, dostalo v devatenáctém století jméno "flânerie". Těkavé potulování, jak bychom francouzský výraz mohli přeložit, získalo oblibu nejprve u pařížských umělců, kteří uvítali chaotickou atmosféru moderního velkoměsta jako svou novou múzu. Mnozí umělci (především Baudelaire), a později také filozofové a teoretici (jmenujme alespoň Benjamina, který městskému bloumání věnoval svůj nedokončený knižní projekt Pasáže) ověnčili postavu flâneura aurou jedinečného uměleckého talentu a badatelských schopností. Flânerie však nepřísluší pouze "tvůrčím géniům". Je to koncept svobodomyšlenkářského životního stylu uzpůsobený městskému prostředí. Tytéž fenomény (architektura a urbanismus, komunikační sítě a trh), které ovlivňují proměnu měst, se odrážejí i v různých flâneurských variacích.
 
Virtuální mobilita a omamnost městských lákadel
Hromadná doprava a veřejné interiéry změnily na počátku devatenáctého století nejen sociální komunikaci, založenou na nucené fyzické i psychické blízkosti enormnímu počtu neznámých lidí, ale také způsob pohledu a orientace v času i prostoru. Omnibusy vnesly do městského života "mobilní pohled". Prosklené vitríny pasáží, obchodních domů, výstavních hal či muzeí zase koncentrovaný virtuální zážitek z cestování. Za "virtuální pohled" ale můžeme označit jakýkoli obraz, který přejímáme od jiného média, tedy reprezentovanou "realitu" simulovanou nejprve realistickou malbou a od devatenáctého století šířenou především fotografií. Film obojí spojil. "Virtuální mobilita" (v klasickém kině se jedná pouze o časovou mobilitu, ale v dnešních IMAXech už i o fyzickou), kterou filmový zážitek nabízí je sice iluzorní, avšak extrémně působivou diváckou praxí, jež definitivně narušila klasické koncepty přítomnosti a reality.
 
Tento dojem svobody, dostupnosti, a kontroly (či přehlednosti) evokovaný lehkostí pohybu a pohledu, dává prostor i k rafinované manipulaci. Na jedné straně tedy stálo opojení novými možnostmi, na straně druhé závrať a oprávněná nedůvěra. Ambivalence městského života je patrná také v samotné flânerii, pro niž je město krajinou i interiérem - džunglí i obývacím pokojem - v němž jsme skryti i neustále někým viděni. Pro městského samotáře se však dav stal útočištěm a nakonec i vyhledávanou "drogou". Dlouhé bezúčelné bloumání mezi městskými lákadly nás nakonec "intoxikuje" svou opojností (Benjamin dokonce používá příměr "hašišové opojení") až si nakonec, jako při jakékoli jiné závislosti, přestaneme uvědomovat možná rizika.
 
Hledání systémových skulin
Hrozí potom, že uspokojování tužeb zcela zastře ono kritické a svobodné myšlení? Když procházíme podél skleněných vitrín obchodů, propadáme často kouzlu vystavených předmětů. Mezi básníky opěvovanou flânerií a obyčejným "chozením po nákupech" se v takovou chvíli lehce stírá rozdíl. Podle Anne Friedberg, autorky knihy Window Shopping: cinema and the postmodern, se scénář obou aktivit skládá ze zaujetí, analýzy a nakonec naplnění touhy, spíš než potřeby. Ač se může případ nakupování zdát povrchnější, znamenal například pro ženy devatenáctého století zcela nový zážitek svobodného rozhodování. Nakupující žena přejímala roli, kterou jinde ve veřejné sféře jen těžko mohla zakusit. Není náhodou, že jakmile trh přiznal ženám jejich spotřebitelskou svobodu (sama si vybrat a sama koupit), rozpohybovala se i celková společenská pozice žen. Jak je z tohoto příkladu zřejmé, obchodní domy, stejně jako třeba návštěva kina, kde také zakoušíme různé jiné role a identity, dokáží vyvolat dojem svobodné volby, a přitom nám "pomáhají" utrácet volný čas i peníze - stejně jako flânerie. V postmoderní společnosti, jež uznala masové kultuře určité kvality, mají umělecké a ekonomické strategie mnoho společného a nemusejí znamenat pouze kulturní úpadek či omezení svobody.
 
Každá snaha o kontrolu a manipulaci, která má v případě trhu rozšiřovat řady spotřebitelů a násobit jejich touhy, plodí jakési "vedlejší produkty" a tou byla v případě obchodních domů emancipace žen.    Flânerii se nedaří v prostředí, které neumožňuje alternativu k předepsanému chování. Nemůže být nenápadná tam, kde je všechno zcela jasné a přesně vymezené, ale dokáže si rychle najít "skulinu". Pátráme-li po flânerie, její stopy najdeme nejsnáze v různých tvůrčích projevech. Zvlášť čitelné jsou ty, které se objevují přímo ve veřejném prostoru, například v záměrně "parazitním" streetartu ale i méně "nezávislých" uměleckých oborech. V architektuře, která naopak většinou podporuje dominantní ideologie, se dnes projevuje tendence hledat ve fasádách domů staronový prostor k subverzivním a osobitým projevům. Tato iniciativa sice vychází ze snahy ubránit si vlastní pozici a v případě architektů i kontrolu nad budovou, která by se jinak mohla doslova ztratit pod nánosy přidaných reklamních sdělení, jež někde tvoří až devadesát procent vnějšího pláště. Daleko podstatnější však je, že nově zpracovávané mediální fasády dávají možnost prchavým, netržním projevům. Podle architekta Bernarda Tschumiho se fasády vztahují ke svému okolí ve smyslu kontextu: sociálnímu, kulturnímu, politickému nebo geografickému. Plášť může oddělovat i spojovat, být militaristický i erotický, opevňovat nebo budit exhibicionistické a voyeurské, tudíž i flâneurské "choutky". Především díky fasádě je tedy architektura jedním ze symbolických systémů. Povrch, plášť nebo také kůže budovy mluvili za architekta, vlastníka, či jinou instituci od samotného počátku budování lidského obydlí. Určitou "zprávu" může fasáda tlumočit třeba jen barvou nebo zvoleným materiálem. Reliéf, sgrafita, domovní znamení, sluneční hodiny a orloje dokazují, že fasády nikdy nepatřily jen "reklamním štítům" nebo jejich mladším variacím. Dnes se architekti spolu s umělci snaží ukořistit fasády zpět a využívají k tomu nových médií, pomocí nichž znovu posilují flâneurský zážitek virtuální mobility.
 
V nedávné době se na pražských ulicích objevily hned dva takové projekty. Prokop Bartoníček v rámci NSA (www.networkstreetart.eu) se rozhodl zapojit obyčejné kolemjdoucí do tváře města pomocí několika projekčních ploch instalovaných na vybraných domech, v nichž sídlí různé galerie, a mobilních telefonů, z kterých lidé mohli odesílat své vzkazy, jež se následně objevili na jedné z projekčních stěn. Tereza Janečková, autorka druhého projektu, naopak dala přednost "exhibicionistické" billboardové plachtě, na níž otiskla svůj životopis. Její "cv" ve formátu, jaký se odevzdává k běžnému pracovnímu pohovoru (nutno doplnit, že Tereza Janečková touto prací završila studium na AVU, takže lze předpokládat, že práci skutečně hledá), viselo několik dnů na fasádě domu u Jungmannova náměstí za normální poplatek. Janečkové se tak podařilo proniknout do prostředí velkých reklamních kampaní. Troufla bych si odhadnout, že takový čin vyvolal v kolemjdoucích nemalý šok, který jim mohl připomenout, že městské prostředí patří stále ještě také jim - jako jednotlivcům - nikoli jen jako neosobní spotřebitelské mase.
 
Periferie je výzvou
Oba projekty však byly dočasné, na rozdíl od dalšího pražského případu novodobé městské fasády. Obchodní centrum Anděl na Smíchově, prosklený nákupní a kancelářský komplex francouzského architekta Jeana Nouvela, zdobí silueta melancholické figury anděla z filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Jako by měla připomínat zchátralou smíchovskou čtvrť dnes překrytou přepychem zahraničních značek. Estetika této stavby, jejíž kořeny sahají k modernistickým železným konstrukcím se skleněnými plášti, je i dnes, ve službách ekonomické efektivity. Strategií obchodních center je simulace "ideálního" města. Eliminují se zde všechny nepříjemné vnější vlivy: proměnlivé počasí, dopravní zácpy či chudoba. Ztělesňuje se tu nikdy nenaplněný obrázek města - čistého, bohatého, bezpečného a přehledného. V obchodních domech a centrech panuje navzdory změnám ročních období stále stejné klima. Cestu do kina z restaurace, kam se přemístíme pomocí eskalátorů snadno a rychle, lemují výkladní skříně obchodů. Odtržení od přírodního času a reality charakterizovalo už první obchodní domy postavené v polovině devatenáctého století, ale decentralizace obyvatelstva a s tím spojený rozvoj automobilismu a dopravních sítí odstartovali boom v budování předměstských obchodních megacenter až po druhé světové válce. Stejná situace probíhá posledních několik let také v Čechách a dalších zemí, které oprášily přívlastek "středoevropské". Na celých čtyřicet let komunistický "východní blok" zamrzl na poloprázdných obchodních domech. Ulice přestaly být veřejným interiérem, v němž je člověk skryt. Bloumání po ulicích působilo "podezřele". Flânerii vystřídalo zahrádkaření, zavařování a kutilství, které mělo vyplnit mezeru po "nedostatkovém zboží". Dnes žíznivě doháníme oněch čtyřicet let a ve snaze uspokojit tuto "žízeň" propadáme nákupní i stavitelské bulimii. Stojí za úvahu, jestli není na čase přestat se zabývat komplexem "bývalé země východního bloku" a přijmout periferičnost za specifický kulturní kontext, který sice neslibuje vůdčí postavení, ale o to víc se blíží tomu, kdo je "uvnitř a přitom vně". Význam geografických center přejaly komunikační uzle, takže lpění na "středoevropském" zařazení je tak trochu plýtvání energií. Městské i kulturní periferii se stávají dobrým investičním cílem pro projekty různé kvality - stále však v nich zůstává dostatek nekontrolovaného prostoru.
 

© 2006–2017, International Visegrad Fund.
   
Pageviews this month: 31,538