November 23rd, 2017 AAAA
EN
Thu 23 November 2017
Warszawa (PL)
 
8/3°C
Wed Thu Fri Sat Sun
3 9 9 8 5
Thu 23 November 2017
Praha (CZ)
 
10/0°C
Wed Thu Fri Sat Sun
10 11 13 8 4
Thu 23 November 2017
Bratislava (SK)
 
6/5°C
Wed Thu Fri Sat Sun
9 11 10 9 5
Thu 23 November 2017
Budapest (HU)
 
6/3°C
Wed Thu Fri Sat Sun
12 9 10 10 7
PolandCzechiaSlovakiaHungary

Nepřítomné město



Sentimentální improvizace
Jan Štolba
 
I/
Kdysi za totality jsme s jedním přítelem uspořádali pro společenství spřízněných duší cyklistický závod kolem Prahy. V závodě nešlo o vítězství, chtěli jsme jen společně strávit čas, pobýt venku, uvidět neznámá místa, projet předem zvolenou trať. Vytyčování trasy bylo mnohem dramatičtější, než závod sám. S přítelem jsme na silničkách, úvozech a pěšinách, vedoucích příměstskými lesíky, poli, okrajovými čtvrtěmi, zbytky dělnických periferií, ale i divokými roklemi, které by v blízkosti velkoměsta nikdo nehledal, strávili pár dobrodružných týdnů hledáním těch nejzajímavějších cest. Vlastní město jsme přitom nechávali kdesi daleko, ztracené dole v kotlině Vltavy, docela mizející uprostřed kruhu, jejž jsme kolem něj obepínali.
 
Z města pro nás zbyly jen letmé nápovědi. Zbytky periferního dláždění zarůstajícího travou; kouty, kde se mezi poslední městské činžáky už mísila náves obce, již město časem pohltilo; zapomenuté zdi a komíny továren, které dávno přestaly cokoli vyrábět; zarostlé objekty jež město vyvrhlo; obory, jimiž na svých okrajích jako džunglí zarůstalo; ploty a ohrady, kdysi vymezující nějaká území, teď však nechápavě trčící do prostoru. Pro náš velký závod jsme vlastní město nepotřebovali, zbylo nám jen jako neviditelný střed, jemuž jsme vzdávali hold, ale zároveň jsme jej bezstarostně ponechávali jemu samému napospas.
 
Ostatně nebyli jsme sami, kdo se tehdy z ghetta vytrácel bez propustek. Takhle popisuje své tahy s přáteli básník Andrej Stankovič v Osvobozeném Babylonu: "Končíme u Lojzy, u Vrchoty, v Kravíně - / ... / Dolů do města, ačkoli je to skok, za celý týden / vůbec neproniknem." Náš tajný závod kolem Prahy byl jednou z těch dokonale nevinný akcí, které se zároveň, kdyby tehdejší režim jen trochu chtěl, mohly zvrtnout v cosi podvratného, nebezpečného, zakázaného. Při zpětném pohledu se opravdu zdá, že v našem počínání byla bezděky i určitá symbolika, latentní proklamace, ironická, směšná, hrdá. Váš střed si nechte, my ho nepotřebujeme, nebudeme se na něm podílet. S trasou závodu jsme vytyčovali i území, které bylo jen naše, prostor svobodného, nekontrolovaného okraje.       
 
II/
I my jsme ovšem chtěli nějak patřit ke středu dění. Tupý režim nám v tom bránil, zabíral si střed dětinsky jen pro sebe. Proč vlastně? Z odstupu bezmála dvou desetiletí je nám to čím dál méně jasné. Jenom si pamatujeme, že ti z účastníků závodu, co dnes na poslední chvíli stihli být překladateli, kunsthistoriky, kritiky, novináři či malíři, obývali tehdy různé okrajové kotelny, hlídací boudy, čerpací stanice, uklízecí kamrlíky. Proč, to je čím dál víc v mlhách, zato si stále jasně vybavujeme tehdejší rekvizity naší sladké vyvrženosti. Lopaty, kotle, železná dvířka, okýnka vrátnic, schůdky maringotek, tvrdá lože. Tyhle rekvizity tvořily druhé město, skrytě rozprostřené v tom prvním, přízračné a neskutečné svou banalitou a nicotností, a zároveň víc než reálné právě tím samým: každodenní definitivností své banality, bezvýchodnou tklivostí své nicotnosti, danosti, ale i nepoddajnosti, svého odhodlání přetrvávat na okraji, vydržet déle a víc, než vydrží střed.
 
Tklivost: s kamarádem (právě tím, s nímž jsme chystali velký závod) jsme tehdy často žasli nad cedulí s nápisem TESKO, kterou jsme denně vídali ze skladiště lešenářských trubek, kde jsme se střídali jako hlídači. Nápis plul nad změtí dřevěných stříšek a ohrad, s jednou významuplně vypuštěnou hláskou. Zírali jsme na tu olysalou tabuli jako na přelud. Řečeno s básníkem Stankovičem: "Dál doskáče už jen fata morgana". Dneska se mi nad nápisy TESCO už tak nestýská. A nicotnost? Jednoho dne si jiný můj kolega v kotelně Umprum muzea trochu zazoufal nad ubíjející náhražkovou fachou, až se na něj šéf, muzejní správce a muž pod rány, obořil: Žádná práce není podřadná a marná, rozumíš!? Tohle už nikdy neřikej! Jenže my jsme tehdy tvrdošíjně chtěli ke středu věcí a dění, aniž bychom tušili, jaké s námi střed může mít ve skutečnosti záměry.
 
III/
Ale ani střed sám konec konců nebyl tím, čím se stavěl. Ulice Starého města byly poloprázdné a chmurné, omítka otlučená, všude výkopy, strupatá lešení, prkenná výdřeva, fádní vývěsní štíty. Chátrání skutečné, ale i skrytě naznačená všeobecná chatrnost vnitřní. Věže monumentálního Týnského chrámu v historickém středu obklopovalo možná patnáct let lešení, než je byli nuceni zas rozmontovat, protože snad, podle legendy, která může být dost dobře pravdivá, vypršela jeho bezpečnostní lhůta. V průběhu let jsem se za různých okolností vydrápal na obě věže Týna, nejvyšší lešenářská plošinka trčela dokonce až nad samotnou špicí, dole v hloubce jako rozházené kostky se krčilo město, slavný střed, zatímco nebem výhružně nízko houraly mraky. Připadal jsem si jako král okraje, hleděl jsem shora na špici týnské věže a bál se na posledních dřevěných deskách i jen postavit. A bylo mi, že víc už snad nemohu zbavit střed jeho sebestřednosti. "Střed je místo nejvýstřednější", psal tehdy, ostatně možná hned pod stěnou chrámu ve svém nouzovém bytě v Celetné, básník Petr Kabeš do svých zázračných Těžítek, a já jsem si to nad věžemi Týna bezděky potvrdil.
 
S kolegou z jazzového orchestru, v němž jsem souběžně s hlídačstvím či kotelnictvím tehdy hrál, jsme chodili v noci domů ze zkoušek přes Karlův most. Občas byl úplně prázdný, snad kromě naivní partičky, shluklé kolem dvou cikánů hrajících na kytary. Někdo třímal v ruce zpola vypitou lahev Pražského výběru. Okolo se ze tmy vykláněly ztrnulé sochy misionářů a svatých, nechápavými obličeji se po nás ohlížely, už už skloněné, aby nám konečně řekly, jak všechno bude a co máme dělat. Ale přece jen se ostýchaly porušit svou navyklou letitou nehybnost. "Odejdi, socho, / přijď živá..." šeptá Jan Suk ve svých Spojených kamenech. Ale sochy neodcházely, neopouštěly svá stanoviště na kamenném zábradlí či fasádě sv. Salvátora, a nikdo netušil, v jaké podobě, s čím, jestli vůbec by se vrátily.
 
I nevinná mostní parta, drnkající a popíjející uprostřed pustého mostu, k níž jsme se pravidelně přidávali, se mohla z minuty na minutu stát nebezpečnou podvratnou skupinkou, narušující noční klid a vůbec politický vývoj v zemi. Všichni se mezi hlty vína rozhlíželi, jestli se neblíží lítačka, a vzápětí na sebe plaše spiklenecky pomrkávali; jsme tu, spolu, aspoň na chvíli... Bylo to jasné: střed byl prázdný a sám.
 
IV/
Dnes se přes týž most dnem a nocí valí davy. Tehdy někteří lidé chodili po mostě pěšky do práce, dnes si raději zajdou přes most sousední, aby to vůbec stihli. S přítelem trumpetistou jsme tehdy na docela prázdném mostě snili o tom, jaké by to muselo být, kdyby v našem městě a vůbec v celé zemi neměla vše pod palcem policejní lítačka. Dnes na tomtéž mostě kdosi bez uzardění prodává ruské vojenské čepice, pyšně vytrčené vzhůru, kdysi doslova znamení naší poroby. To vše za zvuků niněry, tradičního jazzu a reklamní samby z reproduktorů. Zatímco my si protíráme oči a přikyvujeme: no ovšem, jako bychom to předem nevěděli.
 
A zakazujeme si stížnosti a remcání. Vždyť se toho tolik změnilo. Ulice se zaplnily, chmury zmizely, omítky zcukrkandlovatěly, vynořilo se tolik nových nápisů, některé velmi pádné: ALCOHOL BAR. CLUB CLUB. Žebrák u zdi se kýve sem a tam, černoch v mozartovské paruce nahání pod Prašnou branou kunčofty na koncert, zatímco v pozadí projíždí bílá, jakoby nekonečně dlouhá lízátková limuzína s nápisem DARLING. Na pěší zóně někdo vhazuje pod kola opancéřovaného džípu granát. Následuje - falešným oslím můstkem - výbuch smíchu grupy anglických pořízků, zahajujících svůj THROW-UP WEEKEND IN PRAGUE. "Je podivné jak zástup hlupáků náruživě hledá svou zkázu." Karel Milota: Gregor.
 
Ale nemá smysl být jen ironický. Město se neuvěřitelně změnilo. Ožilo, zladnělo. Bylo zvelebeno. Restaurace svítí, divadla hrají, cestovní kanceláře nabízejí úniky tam či onam, knihkupectví přetékají knihami. Přesto se zdá, že jsme jaksi minuli období smírné, oboustranné vstřícnosti, kdy by nám město začalo opravdu patřit a my bychom s důvěrou byli ochotní na oplátku patřit zas jemu. Pořád jsme tak trochu nepřítomní, stejně jako je nepřítomné naše město. Střed se slibně naplnil - a vzápětí se s přihlouplým, omluvným úsměvem rozcápl, obsah se vylil do stran; najednou všude jen střed, střed, ten vymodlený střed nám nedá vydechnout. Střed: půllitrová plastová lahev vody za celých 60 kč. Odcházíme, zahanbeni, žíznit jinam.
 
V/     
Jak se tedy zachovat ve vztahu k městu, jehož proměny si vážíme, jež nás však, alespoň naši generaci, zároveň nemůže než tiše zklamávat? Jak se zachovat k městu, které ostatně spolu s námi a s okolní civilizací prožívá plíživý rozklad smyslu a řádu, nevinně krytý maskou rozkvětu? "It was the best of times..." ta Dickensova věta platí i v novém tisíciletí, jak jinak. A tak to, že se střed metropole vylidnil, rozuměj že z něj zmizel místní život a pomalu vše se podřídilo turismu, na němž všichni pochopitelně chtějí vydělat, beru jako smutný, ale nevyhnutelný trend doby. Jen zazávidím, že i v takových Benátkách, sužovaných turismem snad ještě víc, přece jen stačí trochu uhnout z cesty a dýchne na nás nefalšovaný místní život. O Neapoli, Portu, Manhattanu nemluvě. Tradiční život byl ve vnitřní Praze systematicky huben už "umakartovým" komunismem, takže teď, po jeho pádu, se není k čemu vracet. Jene Nerudo, ale dokonce ani vy, Karle Pecko, už další Povídky malostranské nenapíšete. Protože z vaší proslulé pitoreskní čtvrti za posledních deset patnáct let odešly dvě třetiny místních obyvatel, žádné figurky tu už nezbyly a s nimi zmizel i zvláštní duch míst a koutů, které jsme měli rádi.
 
Středoevropské město je tedy městem se vším všudy, zároveň je to ale i schránka neskutečných metamorfóz, záměn, divných vychýlení. Přes svou sílící praktičnost, utilitárnost a komerčnost je to stále též identikit naší duše, všeličím zmítané. "Praho teď prozměnu miluju tvůj stud nad tím jak stárneš / jak tě ubývá jak se rozdáváš tím snáz čím míň je toho / k rozdávání." To, že z Pražských vodáren na Národní třídě, v nichž můj otec strávil celý svůj profesní život starostí o to, "aby tekla voda", se stal dnes další hotel v řadě, beru jako snový přívažek. Skutečnost, že v místnosti, kde můj otec trávil za rýsovacím prknem život, se dnes někdo letmo výletně či služebně vyspí, vnímám jako tichý symbol a setrvalou ironii života a světa. I můj otec tu byl nakonec jen hostem? Dějiny v takovém městě přestávají být udržováním kontinuity, mění se v pouhý  sled stále povrchnějších, bezcennějších změn. Chápu to, ale městu mě to nevrací.
 
A přece: proč se i dnes řidiči pražských tramvají ve svých kobkách nad úrovní ulice často tváří tak nadutě a nasupeně? Mají nás oni vůbec rádi? Ne, to by nebyli pražští tramvajáci, uražení na celý svět. Jak bychom mohli rozumět jejich středoevropské chandře, vždyť to oni, ne my, se musí ploužit ulicemi a trčet na křižovatkách, čekat na magnetické přehození výhybky, neustále obtěžováni cestujícími, kteří dobíhají, nestíhají, příliš pomalu vystupují, něco chtějí vysvětlit. Ta křivda! Sedět ve své kabině, uprostřed svého města, se svými lidmi za zády a dělat svou práci... Do trpné nabobské kabinky pražského tramvajáka se mi občas smrskne celé středoevropské velkoměsto se svými šrámy a škraloupy, kdysi uražené a ponížené, a dodnes si své ponížení vybíjející na podobně uražených a ponížených.
 
A vybaví se mi jedna z raných protirežimních demonstrací někdy z léta 1989. Dav se nečekaným policejním tlakem nahrnul do celé Spálené ulice, také přes tramvajové kolejiště, najednou nebylo kam se hnout, ale tramvaják, bůhví proč stále předstírající, že se kolem nic neděje, přece vyrazil ze své zastávky dál směrem k Lazarské. Zvonil a tlačil dav před sebou, pamatuji si na jindy mateřské drlindání pražské tramvaje, které se teď vřízlo rovnou do lidí, jak do nich řidič sunul svou tramvaj, držel si svou zraněnou zupáckou čest: Dejte mi pokoj s problémy světa, jedu!             
 
VI/
Ale pak přijde povodeň. Žádná metaforická potopa, ani záplava nadšených zástupů z listopadu 1989, ale nefalšovaná tisíciletá voda jak se patří. Stalo se roku 2002. A najednou je vše jinak, stačí pár hodin a město je vzhůru nohama. Celé čtvrti jsou postupně uzavírány. Pod okny projíždí hasičský vůz a amplion hlásí: Tato část města bude evakuována, opusťte svoje domovy. Přes most přejíždí poslední tramvaj. Kamenným milencům v Růžovém sadu koukají z vody už jen hlavy, brzy se ponoří docela a zamilovaný mládenec už svou hlavu nenajde.
 
V noci padne tma, elektřina je vypnutá, auta nejezdí, okna a lampy nesvítí, vše ustane. Středoevropský pocit, geneticky povědomý i tomu, kdo jen slýchal o okupaci, zatemnění, náletech, máslu na příděl. Ulicemi se trousí hloučky obyvatel. Najednou se lze s každým zastavit, zeptat se, co je nového, ve které ulici bydlí, jak jsou na tom tam u nich. Z místní cukrárny, plné uprchlíků, vybíhá pan vedoucí, Makedonec, a s očima neurčitě upřenýma směrem k řece volá: Už je tu? Přívalová vlna? Nějaký muž se mi dlouze svěřuje, váhá, jestli se má na noc ještě vrátit domů, do zakázané čtvrti. Všechny spojuje vlna solidarity, lidé snášejí deky, balené vody, hračky. Tramvaje zdarma! Všechny spojuje očekávání: co bude? A také úžas a tajná, nevyslovitelná hrdost: tohle jsme my, tohle je naše město a řeka! Nějaký šílený chlap sjíždí divokou vodu skrz celé město na podomácku vyrobeném voru, snad jsou to jen překocená vrata. Magor! bleskne mi hlavou. "Jen o takovém / životě / už sním // Ničeho se / nebát // Prdel vytírat si / pampeliškovým listím // Být lstný" Ivan Jirous: Magorova vanitas.
 
To se opravdu probouzíme jen takhle vyburcovaní? V dané chvíli na úvahy není čas, ale člověk se až lekne, když mu hlavou bleskne, jaké to zas bude, až se vše vrátí do starých kolejí.
 
Zatím však černo v ulicích, přátelští, ustaraní chodci. A to ticho kolem!    
 

© 2006–2017, International Visegrad Fund.
   
Pageviews this month: 29,724